Klenoty české poezie: Bohuslav Reynek - Píseň zraněného ptáka

    Vážení farníci, duše citlivé pro krásu!

    Bohuslav Reynek ve své petrkovské chalupěI dnes bych vám chtěl nabídnout opravdový šperk české poezie: Píseň raněného ptáka. Autorem básně je Bohuslav Reynek (31. 5. 1892 - 28. 9. 1971
    ), rodák z Petrkova, člověk hluboce duchovní. (Více o básníkově osobitém životě zde.)


    Píseň raněného ptáka (z roku 1921)

    (z básnické sbírky Žízně, naposled vydané roku 2009 v nakladatelstvích Archa a Petrkov souborně pod názvem Básnické spisy, na straně 11)



    Loučím se s vámi před sladkou smrtí,

    opojné dálky perspektiv!
    Naposled zpívám, naposled zírám
        v modravý obzor teskných niv.



    Krůpěje černé z křídel mi kanou,
    v nehybných listech šelestí.
    Naslouchám, cítím, větry jak vanou,
    srdce mé chví se předzvěstí.

    S létem se loučím, pustými lesy,
    v pasekách s výhní, vonnou jahodami,
    s potoků proudy, pstruhy skvrnitými,
    s bouřemi jara, zelenými krami.

    Se zimou bílou, kdy mlčel sníh,
    a s tichem posvátným, kdy kraj jen skřek můj plnil;
    barev kdy nebylo, jeřáb jen v alejích
    se krví živou chvěl a v rudých stuhách vlnil.

    Naposled vzhůru svá chorá křídla vznesu,
    oko pak zkalí se jak slunce mlhou ranní;
    vyschlých hor na hrotech a v stržích, na útesu
    k smrti se připravím a nezastesknu ani.

    Divá tam vichřice vírně mraky trhá,
    zpívá tam šíleně a v propasti se vrhá,
    blesky tam vstávají, z mraků hrůza čiší:

    na skály vyletím - zemru na nejvyšší!


    Tuto mimořádnou skladbu bychom mohli dlouze pitvat, ale tím bychom se na ní vlastně dopustili bezpráví. Nechejme ji tedy mocně působit na svou duši. Představme si, že my jsme tím ptákem, který vyletí na tu nejvyšší horu, byť s chorými křídly. Kdyby naše perutě neutrpěly těch zranění, možná bychom si ani neuvědomili tu litanickou krásu přírody stvořené pro člověka:
    S létem se loučím, pustými lesy,
    v pasekách s výhní, vonnou jahodami,
    s potoků proudy, pstruhy skvrnitými,
    s bouřemi jara, zelenými krami.

    Se zimou bílou, kdy mlčel sníh,
    a s tichem posvátným, kdy kraj jen skřek můj plnil;
    barev kdy nebylo, jeřáb jen v alejích
    se krví živou chvěl a v rudých stuhách vlnil.

    Bez těchto smrtících šrámů by nám snad nedošlo, jakých možností a výšek jsme schopni dosíci: "Na skály vyletím - zemru na nejvyšší."
    Reynek v celé básni ani jednou nevysloví jméno Bůh, přesto je zavinutě přítomen v každém verši. Touha vrozená každému člověku po Přesažném  dojde naplnění, nebude potrestána podobně jako Prometheus.
    "Pojďte ke mně všichni, kdo žízníte, a umě naleznete občerstvení." (srov. Mt 11,28-30)
    "Kdo věří ve mne, proud živé vody poplyne z jeho nitra." (J 7,38)